Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme běhali na vůbec prvním mistrovství Evropy juniorů v agility

23. 6. 2002

Jak jsme běhali na vůbec prvním mistrovství Evropy juniorů v agility (které nakonec mistrovství Evropy být nemohlo)

Už nevím, jestli jsem se o mistrovství Evropy juniorů dozvěděla na konci roku 2001, nebo až na začátku roku 2002, ale to není důležité. Důležité je, že jsem se rozhodla, že tam pojedu - jednak proto, že jsme téměř splňovali podmínky kvalifikace, a pak taky proto, že to pro mě byla poslední šance závodit za mládež. Pro představu: V kategorii juniorů byla podmínka kvalifikace 5x A1 na výborně nebo jakákoli vyšší, v kategorii dětí to byla 3x A1 na výborně nebo vyšší. Pro nás to znamenalo na poslední chvíli shánět závody, abychom si stihli do uzávěrky vyběhat vyšší zkoušku, a za tím účelem jsme podnikli předalekou cestu až do Budějovic, ale o tom jinde a jindy. Podařilo se, a tak jsme měli cestu na Evropu otevřenou. (Zpětně si uvědomuju, že to bylo moje jediné štěstí - už v dalším roce museli zájemci o start na MEj projít několika koly kvalifikačních závodů, což bychom s Muffym nezvládli finančně.)

Nejdřív pár slov k tomu mistrovství Evropy neEvropy. Původně totiž tento závod měl nést název Mistovství Evropy juniorů. Organizace FCI ovšem měla výhrady proti tomu, že pořadatelé povolili start i psům bez PP, a proto označení „Mistrovství Evropy“ zatrhla. Pořadatelé tedy závod pohotově na poslední chvíli přejmenovali na „Agility Pedigree Junior Cup“, tedy něco na způsob „Závod mládeže o pohár Pedigree“ (to je můj překlad, všechny tiskoviny na sobě mají název Mistrovství Evropy). Evropskou úroveň si závod však uchoval. Kromě celkem obvyklých týmů ze Slovenska se tentokrát soupeřilo i s výpravami z Maďarska a dokonce i z Ruska.

Ze Zlína jela slušná výprava: V jednom autě, které šoférovala Jana Lutnerová, jela její dcera Zuzanka s labradorkou Bárou (Cedra od Černého lesa), mimochodem naše jedině želízko v mladší kategorii, potom Dáša Usnulová s kříženkou Lassií, no a moje maličkost s Muffym. Druhé auto tvořil Lukáš Hanačík s borderkou Blaze Black Chevers, a šoféra mu dělala jeho sestra Nikol. Dík sehranému týmu jsme na místo konání, do Ostravy, dorazili v pátek před závodem na veterinární přejímku (kde všichni čeští závodníci dostali reprezentační tričko) a posléze také do penzionu, kde nás se všemi psy laskavě ubytovali.

V sobotu 22. června ráno měli všichni závodníci možnost vyzkoušet si sportovní halu Sareza, kde závod měl probíhat, překážky, a hlavně zajímavý povrch, na kterém se běhalo. Byla to pryžovitá hmota, která na rozdíl od koberce vůbec neklouzala a taky mírně pružila, takže pejsci měli měkký doskok. A byla světle modrozelená. Myslím, že tento krátký trénink byl výborný nápad, protože by bylo zbytečné, aby si děcka zkazily závody jenom proto, že se jejich pes bál povrchu. Někteří vedoucí výprav měli sice potřebu provádět trénink organizovaně, ale většina lidí dala přednost chaotickému pobíhání po vyhrazeném prostoru a občasnému překonání nějaké překážky.

Následně byl závod oficiálně zahájen, byly představeny paní rozhodčí, a to Jiřina Strnadová a Gabriele Windbrechtinger, postavil se první parkur pro děti a první závodník vyběhl na plac. Komentář probíhal, vzhledem k zahraničním účastníkům, také v lámané pseudoangličtině, ale i za tu bych měla být ráda. První den se běhaly jumpingy jednotlivců (dětí a mládeže) a poté agility družstev.

K těm družstvům bych ráda řekla, že pořadatelé pohotově vzali ty, kteří žádné družstvo neměli, ale závodit by chtěli (jako jsme byli my) a udělali z nich nová družstva náhodným seskupením. A jak se ukázalo, v některých případech měli při volbě týmů šťastnou ruku. Ale to až posléze. Naše družstvo bylo náhodně vytvořeno z nás, Ivy Rajtšlégrové s bedlingtonkou Arlette Bos Grunniens a v mladší kategorii startující Andrei Slavíkové s černou kříženkou Sharon, a také náhodně pojmenováno „Morava“. Původně k ním měla patřit i Štěpánka Vostrá s malým kníračem Irinem z Roznetu, které se ovšem nelíbil buď název družstva, nebo jeho členky, a tak se nechala přeřadit jinam. Tím družstvo postavila do nevýhodné pozice - jelikož se z každého běhu započítávaly tři nejlepší výsledky, měla proti nám čtyřčlenná družstva znatelnou výhodu. Na rozdíl od nás si totiž mohl jeden závodník dovolit nedoběhnout. V hale jsem měla problém své družstevnice najít, a tak jsme se poprvé zběžně zahlédly až na startu, kde jsme se vlastně jenom minuly.

Na tomto místě ovšem musím přiznat, že si parkury už skoro nepamatuju. Pamatuju si jenom, že jak jumping jednotlivců, tak agility družstev jsme měli bez chyby. Stalo se ovšem to, že se v agility družstev diskla Sharon. Musím přiznat, že mě to v prvním okamžiku dost zamrzelo, ale pořád jsem měla bezchybný běh v jednotlivcích.

Na závěr prvního dne se uspořádala Hra. Ta spočívala v tom, že se postavil krátký parkur, který obsahoval stůl, pár skokovek, tunely a slalom; pes přeskočil několik překážek, psovod ho poslal na stůl, tam měl pes zůstat, a psovod zatím překonal skočku, slalom... a mládežníci také látkový tunel. Následně si psovod vyzvedl psa na stole a pokračoval s ním přes několik překážek do cíle. Muffymu se to líbilo, jenom měl potřebu mě z tunelu zachraňovat - přišel mi naproti a radostně mě oblízal. Byla to hlavně legrace, divákům se to určitě líbilo.

Druhý den, v neděli 23., se začalo jumpingem družstev, který jsme všechny tři zvládly bez trestných bodů. V agility jednotlivců se mi ovšem přihodila první z řady chyb způsobených nepozorností: Na sestupné zóně na kladině jsem si Muffyho nepohlídala dostatečně, a jelikož jsme oba byli dost rozběhlí, tak ji hezky přeskočil. Takže jsme dostali pět úplně zbytečných trestných bodů, které nás vyřadily z boje o umístění. Nu, co se dá dělat. Když jsem tak seděla na tribuně a přemítala o tom, jak jsem hloupá, vyhlásili v rozhlase výsledky družstev. S naprosto nepředstavitelným překvapením jsem slyšela, že družstvo Morava se umístilo na třetím místě!

Celá neděle byla poznamenána tím, že závod měla přijet natáčet televize. Pořadatelé o tom informovali zhruba ve dvacetiminutových intervalech, a pak také informovali o tom, že televize ještě nepřijela. Když televize nakonec přijela, postavilo se jednoduché kolečko a všichni, kteří se umístili v jednotlivcích, si ho šli oběhnout, což televize nahrávala. Celé natáčení trvalo asi dvacet minut, včetně zprovoznění techniky, a v ostravských regionálních zprávách z toho prý byla asi půlminutová reportáž. Takže tolik zájem televize o psí sporty spojené se sporty pro mládež.

Neděle končila pochopitelně vyhlášením výsledků. Ceremoniál byl pojat velmi důstojně. Družstvo Morava se poprvé opravdu setkalo na bedně, kde jsme si mohly vzájemně poblahopřát. Dostaly jsme malý pohárek a konzervu. Jediná chyba ceremoniálu byla v tom, že se pořadatelé snažili vždycky hrát hymnu vítěze té které kategorie, což kromě vítězné Maďarky z kategorie LA-mládež byli všechno Češi. A slyšet osmkrát za sebou „Kde domov můj“ by jistě zlomilo i toho největšího patriota.

Jelikož se nám nic nestalo ani cestou domů, mohla jsem si ještě týž den vystavit pohárek na čestné místo na poličce. Nepatří rozhodně mezi ty velké, není ani nejhezčí, ani si ho nevážím nejvíc, ale je z největšího závodu, jaký jsme kdy absolvovali.

Výsledky
Mládež LADružstva LADěti LA
Mládež MADružstva MADěti MA
Mládež SADružstva SADěti SA

 

Náhledy fotografií ze složky Mistrovství Evropy juniorů v agility, 2002