Jak jsme skládali ZOPku
Jak jsme skládali ZOPku
V roce 1999 jsme se na cvičáku dohodli, že se připravíme na Zkoušku ovladatelnosti psa podle zkušebního řádu Kynologické jednoty ČR Brno a pojedeme ji někam složit.
Pod vedením Marka a Pavly Ostrčilíkových, tenkrát ještě jen s labradorem Benjim a maličkým choďáčkem Willim, jsme se tedy pustili do tréninku: Muffy, výše zmíněný Benji, ridgeback Mates, jezevčík Ben, kříženec NO Bady, goldenka Bessy, pinč Eron a kokr Dan (nezapomněla jsem na nikoho?). Brali jsme to všichni velice vážně, vždyť to taky měla být naše první zkouška! Ostrčilíci domluvili v Brně na Zetoru, že tam přijedeme jako výprava.
Největší trápení jsem měla se cvikem „Přenesení psa“. Muffy nikdy nebyl ten typ mazlíka, který se vám bude cpát na klín, a zvedání ho vyloženě iritovalo. Takže celá moje výcviková činnost spočívala v tom, že jsem brala psa na ruce a liskala ho, když zavrčel. Musím uznat, že zlepšení bylo výrazné - na mě vrčet přestal (musíte si uvědomit, že ani pro něj jsem tenkrát v patnácti nebyla dospělý člověk, kterého by měl respektovat), na cizí lidi částečně taky. Teď na mě sice občas zabrble, ale je to takové odevzdané, ví, že nic nenadělá. Ovšem cizí člověk si ani náznak zvednutí dovolit nesmí! I přes ty pokroky jsem však na zkoušku jela notně nervózní.
Co se nám stalo pár dní před zkouškou? Muffy přestal zvládat odložení. Tenkrát jsem ještě netušila, že se to s ním potáhne už celou výcvikovou kariéru. Mimochodem, večer před zkouškou jsem broučkovi dávala ukousnout kousek sucharu a celkem nešťastně se mi dostala špička prstu mezi jeho stoličky. Nevěřili byste, jakou sílu má i tak malý pejsek v čelistech. Takže jsem na zkoušku jela se zavázaným prstem.
Brno leží nějakých 100 km od Zlína, takže na cestu jsme vyrazili dost brzo ráno. Jelo nás víc aut, a to taky kvůli Bessynce, která se zrovna rozhárala. Na Zetoru jsme zjistili, že nás bude posuzovat paní rozhodčí Svobodová, jinak také chovatelka Ostrčilíkovic Williho. Čekala jsem protekci, ale ta se nekonala. Nastupovala jsem v první dvojici s Renčou a jejím Beníčkem.
disciplína | body |
Přivolání | 9 |
Ovladatelnost na vodítku | 8 |
Ovladatelnost bez vodítka | 9 |
Sedni - lehni - vstaň | 10 |
Odložení | 7 |
Celkem základní část | 43 |
Ovladatelnost ve skupině | 10 |
Sedni - lehni - vstaň ve skupině | 10 |
Odložení | 8 |
Chůze po nepříjemném terénu | 10 |
Přenesení psa | 10 |
Celkem skupinové a speciální cviky | 48 |
Body celkem | 91 |
Známka | výborně |
To nešťastné odložení... No řekněte sami: Položím psa, dám povel „Zůstaň“, odcházím, a najednou na mě rozhodčí volá, že se mám vrátit. Tak se otočím a co nevidím? Pes jde za mnou! Tak ho vrátím, znovu odložím, odcházím celá nervózní, a když se na něho na těch třiceti krocích otočím, tak vidím, že stojí! Kouká na mě, já ho hypnotizuju, aby zůstal na místě (nedovolila jsem si ani mávnout na něho lehni, aby mě náhodou paní rozhodčí neviděla), tak on si sedne, pak si lehne, pak si zase sedne... Hrůza! A ve skupině to vypadalo podobně. To obávané přenesení nám ale vyšlo hezky, Muffy se asi pomocníka (tamějšího figuranta) zaleknul, takže nevydal ani hlásku.
S 91 body jsme měli nejlepší výsledek ze všech účastníků. Snad to bylo taky tím, že v té době začal platit nový řád pro zkoušky pracovní upotřebitelnosti, nebo prostě tím, že ani ostatní účastníci neměli ty typické cvičákové psy plemen, kterým se říká služební. Každopádně jsme už měli hezky našlápnuto mezi zkouškové psy a nic nás nemohlo zastavit! Snad jen aport... Ale o tom zase někdy jindy.