Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme skládali ZMMPéčko podruhé

5. 10. 2002

Jeden neúspěch na zkoušce ZMMP mě od výcviku podle malých plemen neodradil, taky díky tomu, že se ke mně přidala Hanka Jurášková s kokrem Danečkem. Obě jsme pilně cvičily stopy, rozlišování i vyhledávání předmětů, já jsem začala s Muffym chodit na střelnici, a tak se moje sebevědomí zase o něco zvedlo. Jednoho dne jsem zavolala do Uherského Hradiště panu Kamasovi, vedoucímu cvičáku, že bysme rádi na zkoušku malých plemen a že jsme dvě.

Přesto, že jsem musela při zařizování zkoušek překonat většinu svých fobií, Muffy, který měl všechno hezky nacvičeno, to neocenil. Čtrnáct dní před termínem zkoušek mu začaly jeho oblíbené zdravotní problémy - zvracení a průjmy. Nepřipadalo v úvahu, abychom šli k veterináři, protože ten by nám zkoušky zajisté zatrhnul. Takže jsme se léčili doma, rýží, kuřecím masem a jogurtem. Ovšem léčení neprobíhalo zrovna ideálně, takže na zkoušky jsem jela se psem sice nikoli nemocným, ale čtrnáct dní nenažraným. Zpětně se mu za toto omlouvám, bylo to nezodpovědné chování. Ovšem...

V sobotu náš tatínek laskavě mě a Hanku i s pejskama odvezl až na místo a zanechal nás tam svému osudu. Odvážně jsme vstoupily do areálu KK Uh. Hradiště, přivázaly pejsky k plotu a šly jsme se nahlásit panu vedoucímu. Ten s námi ještě vyplnil nějaké formality, ale pak se z venku ozvalo: „Čí jsou ti malí psi?“ Vyběhly jsme s Hankou z klubovny, venku stál nabušený pán s obrovským ovčákem, a povídá: „Naši psi nejsou zvyklí na takové malé pejsky, tak si je radši vemte, protože naši psi by si mohli myslet, že jsou to králíci a mohli by je zakousnout...“ Poprvé v životě jsem pocítila, že je Muffy diskriminovaný, protože je malý. Páni, když se udělal nástup, aby si nás pan rozhodčí Šimek mohl prohlédnout, stála řada nabušených chlapů s velkýma ovčákama a rotvajlerama, a mezi nima my dvě, ani ne dvacetileté holky s malýma pejskama. Pan rozhodčí nám ovšem už na začátku oznámil, že je na ty malé zvědavý, a že ženským stejně vždycky nadržuje.

Na stopy se šlo kus pěšky podél vody. Když jsme přišli na místo, následovala porada rozhodčího s vedoucím a námi, jak to teda bude probíhat, kdy se bude dělat to rozliško a podobně. Stopa (150 kroků, 1 pravý úhel, 15 minut stará) se kladla na poli porostlém nějakým plevelem. Muffy ji vypracoval nadprůměrně dobře (na sebe) - jenom na prvním rovném úseku se trochu ztratil... Nakonec ji ale dokončil a dostal slušných 40 bodů. Daneček byl na stopy vždycky machr, takže tam jsem se ani nebála. A přišlo očekávané rozlišování. To u ZMMP probíhá tak, že se do dvou řad, které jsou na sebe kolmé a vzdálené od sebe 10 kroků, položí vždy tři stejné předměty (obvykle koberec 10 x 10 cm), z nichž jeden má pach psovoda a dva pach pomocníka (jednoho). Nám jako předměty posloužily naše vlastní rozlišovací předměty, cizí předměty dodali vedoucí akce a rozhodčí (klíče od auta a peněženku). To bylo celkem vtipné, protože jak Muffy, tak Daneček očekávali po povelu „Přines“ čtvereček koberce, který tam byl beztak jen jeden, a třeba takový Muffy by v té době klíče (ani s přívěškem) do tlamky vůbec nevzal. Takové rozlišování byla vyloženě brnkačka. Pan rozhodčí potom říkal něco o skupině osob, ale jak se nakonec ukázalo, jel ještě podle starého zkušebáku, což jsme mu s Hankou vysvětlily.

Po úspěšném rozlišení jsme se vrátili zpátky na cvičák. Poslušnost (a to znamená i střelbu) jsme s Hankou zase začínaly. Těsně před nástupem na plac jsem Muffyho vydráždila na granule, které by sice normálně nežral, ale měl po těch čtrnácti dnech asi hódně velký hlad... Ideální by pro mě bylo, aby Muffy šel cvičit jako první, aby první výstřel uslyšel až na place. Pan rozhodčí ovšem rozhodl, že půjde nejdřív na odložení. Odložení (nebo Ponechání na místě, jak je napsané v Potvrzení o vykonané zkoušce) Muffy překvapivě zvládnul na plný počet. Bylo to pro mě (i pro Hanku) největší překvapení dne. Čekala jsem, že mi z odložení uteče, ale na těch předepsaných patnáct kroků jsem akorát viděla, jak se mu po výstřelu začaly třepotat špičky uší. Dokonce i ovladatelnost s tím druhým výstřelem zvládnul, jako by si té rány ani nevšimnul. Začal jsem mít pocit, že už máme vyhráno.

Po skončení ostatních poslušností jsme opět s panem rozhodčím a vedoucím akce vyrazily do přilehlého lesoparku na zbytek pachových prací - vyhledání předmětů (2x textil, 1x dřevo) a vyhledání ztraceného předmětu psovoda (textil). Každá jsme dostala přidělený kousek cestičky, ze které jsme prováděly vyhledání předmětů. Vypadalo to tak, že jsme odhodily předmět do porostu u cestičky a poslaly pro něj psa, pak popošly o deset kroků, odhodily předmět na druhou stranu, zase poslaly psa, a ještě jednou totéž. Celkem bez problémů, mohli jsme přikročit k poslednímu cviku (v Potvrzení je uveden jako Označení předmětů, ale ve skutečnosti šlo o Vyhledání ztraceného předmětu psovoda). Uhnuli jsme z cestičky do nějakého bodláčí, a tam jsme cvik prováděli. Vyšla jsem z určeného bodu, se psem u nohy, po deseti krocích jsem nenápadně předmět upustila (a stejně nenápadně na něj psa upozornila), pokračovala jsem v chůzi dalších 30 kroků, tam jsem se otočila, provedla rituál „Já jsem to ztratila!“, vyslala jsem psa s povelem „Aport“ a... nic. Měl toho už dost, měl hlad, nebyl ještě úplně zdravý, už ho to nebavilo, nevím, čím to bylo. Výsledkem byla nula. Naštěstí za nejméně bodovaný cvik ze všech speciálních. Daneček se samozřejmě předvedl v tom nejlepším světle.

Základní minimum malých plemen (ZMMP) 5. 10. 2002 KK Uh. Hradiště
cvikbodymax. bodů
Stopa vlastní4050 (min. 35)
Poslušnost
Ovladatelnost1010
Sedni, lehni, vstaň1010
Přivolání psa610
Aport710
Ponechání na místě1010
Celkem poslušnost4350 (min. 35)
Speciální cviky
Rozlišování předmětů1820
Vyhledávání předmětů1920
Označení předmětů010
Celkem speciální cviky3750 (min. 35)
Celkem bodů120150 (min. 105)
Známkadobře

Když jsme se vrátili na cvičiště, dovolili nám dokonce vzít si ty malošky do klubovny, kam normálně psi nesmí. Celkově zkoušky dopadly dost tristně. Ze všech psů nakonec uspěli jen tři nebo čtyři, včetně těch našich, a všichni skládali základní minimum. Z ostatních, kteří skládali vyšší zkoušky (byla tam i nějaká obranářská speciálka), všichni vybouchli. Nebylo to asi spravedlivé, ale měla jsem slabý pocit zadostiučinění. Ti naši králící nakonec všechny ovčouny a rotvíky převálcovali.

Cesta domů byla zábavná, jeli jsme vlakem, Hanka se tam nějak převlékala, na záchodě... už si to moc nepamatuju. Byla jsem v euforii, že se nám podařilo složit Základní minimum malých plemen. A žádný div.