Mrtvice
8. 1. 2010
Jednou v úterý jsem se o čtvrt na čtyři vrátila s Muffym z procházky, dala mu kostičku na kousání, otočila se ke sporáku a když jsem se za dvě minuty otočila zpátky, seděl na koberci, hlavu nakloněnou, těkající oči. Bylo mi jasné, že se něco děje, ale netušila jsem, co by to mohlo být. Nejdřív jsem si myslela, že to má spojitost s tou kostičkou na čištění zubů, že si třeba zlomil zub a teď ho to bolí. Zkusila jsem si ho přivolat, přišel velmi váhavě a dost se potácel. Poslala jsem ho, ať si lehne, což udělal, a byl chvilku v klidu, ale za pár minut se pokusil zvednout. To už byl jeho stav dost vážný, místo obyčejného zvednutí doslova přeletěl přes půlku pokoje. Skočila jsem k němu a držela ho, aby byl v klidu, což trochu pomohlo, ale když jsem ho zkusila vzít na ruce, tak v okamžiku, kdy se přestal nohama dotýkat země, sebou začal házet. V té chvíli jsem se domnívala, že má něco s páteří. Narychlo z práce odvolaný Pavlík mi ho pomohl na pelíšku odnést do auta a jeli jsme na veterinu, kam jsem předem zavolala, aby nás vzali hned, jak dorazíme. Cestou Muffy jednou nebo dvakrát zvedl hlavu, celou dobu na nás reagoval (podíval se, když jsme ho oslovili).
Když jsme dorazili na veterinu (o třičtvrtě na pět, asi hodinu a půl od prvních příznaků), stačil paní doktorce jediný pohled na jeho oči, aby poznala, že se jedná o mozkovou mrtvici. Okamžitě mu píchla nějakou povzbuzující injekci a zavedla do nohy kanylu, kam mu napojila infuzi. Potom zkontrolovala, jestli má cit v různých částech těla. Asi dvě hodiny jsme s Pavlíkem seděli na veterině vedle Muffyho a hlídali, jestli kapačka kape. Paní doktorka nám řekla, že se vlastně nedá udělat nic jiného, na mrtvici žádný lék neexistuje, takže je třeba podpořit organismus a doufat, že se s tím vypořádá co nejlépe. Potom nás poslali domů, protože Muffy byl stabilizovaný. Dostali jsme přikázané, že musí být v klidu, v teple a nejlépe v přítmí.
Když jsme se vrátili z veteriny, Muffy stále ležel na pelíšku, na kterém jsme ho vezli. Hýbal jenom očima, ale když jsem mu zkusila nabídnout drobek z bábovky, velmi ochotně si jej vzal. Chuť do jídla je vždycky dobré znamení! V noci jsem skoro nespala, otočila jsem se v posteli tak, abych měla hlavu u Muffyho (pelíšek má u noh postele), a kdykoli se pohnul, vyskočila jsem, co se děje. Pít nechtěl, ale to je u něho normální.
Ráno jsme mu dali lék, který bere na srdíčko, zabalený do taveného sýra, což mu udělalo radost a bez problémů ho zblajznul. Pak dostal trochu dětské výživy (maso se zeleninou) k jídlu. Potom mi Pavlík pomohl mu do kanyly v noze připojit hadičku od infuze a podle instrukcí jsme ráno zase kapali. Kolem poledne jsem volala na veterinu, že jsme zvládli nakapat, ale že se od včerejška nevyčůral. Několikrát jsem ho vynesla ven na trávu, držela ho v sedu, ale vlastně se vyčůral, až když jsem ho donesla zpátky a on to už nevydržel. Nevadí, hlavně že to bylo venku.
Odpoledne jsme zase jeli na veterinu, kde ho paní doktorka zkontrolovala a nakapali jsme mu část večerní dávky tekutin. Dostali jsme Prednison, který jsme mu měli dát večer doma, a dokapat kapačku. Muffymu stále těkaly oči. Hlavu měl silně nakloněnou na pravou stranu, odmítal se převalit na druhý bok. Několikrát za den se stalo, že z ničeho nic doslova odletěl z pelíšku. Pokládala jsem to za epileptické záchvaty, které může mrtvice dočasně vyvolat.
Třetí den jsme měli zůstat doma, takže jsme ráno a večer nakapali tekutiny, dali léky, asi patnáctkrát za den jsem ho vynesla ven (vyčůral se tak dvakrát), neustále jsem na něm měla položenou ruku, kdyby se pohnul, abych věděla. Ráno se dokonce sám podrbal zadní nohou za uchem, takže nám ukázal, že o cit v nohách rozhodně nepřišel. To už byl schopný se udržet v sedě sám a venku většinu času větřil, což mě přivádělo k šílenství. Já jsem tě sem přinesla, aby ses vyčůral, ne abys tu deset minut větřil a nic! Tentokrát mi začínalo dělat starosti, že od úterka nevyprázdnil střeva, přestože sežral všecko, co jsme mu předložili (ponejvíc výše zmíněnou dětskou výživu).
Následujícího dne jsme začali masírovat bříško, protože střeva stále nic. Vycházela jsem s teorie, že když tak pomáhá s peristaltikou fena-matka novorozeným štěňatům, mohlo by to fungovat i na Muffyho. Zkusili jsme s ním chodit, vždycky pár kroků k misce, trochu se nažral, a zase pár kroků zpátky. Toho dne si taky Pavlík všimnul, že u Muffyho dochází k těm „záchvatům“ tehdy, když otočí hlavu vpravo nahoru. Když jsme to večer přednesli paní doktorce, řekla nám, že to bude nejspíš kinetóza, tedy pohybová nevolnost. Prostě když se otočí vpravo nahoru, udělá se mu špatně. Vzala se mu krev, aby se udělal rozbor, jestli nejsou nějak vážně zasaženy vnitřní orgány. Taky jsme přestali s infuzemi a já jsem hlídala, jestli dost pije (na jeho váhu 9,5 kg to vychází cca 500 ml za den). Samozřejmě, že jsem musela vodu přilívat do jídla, protože aby se Muffy napil - dobrovolně! - to by muselo být něco. Taky se už zlepšily oči, těkání pomalu vymizelo.
Odpoledne jsem volala na veterinu ohledně výsledku krevních testů, a řekli mi, že je všechno v normě. Tři hodnoty má ale u horní hranice: bílé krvinky (ty můžou značit probíhající zánět v těle), bilirubin a ALT (obojí se týká jater). Bylo nám doporučeno, až se z toho vylíže, udělat testy znovu, jestli se to spravilo samo, nebo případně to začít léčit.
V sobotu jsem se zhroutila. Pes po mrtvici, zlepšení velmi nepatrné, přestože tam bylo, ale šlo to tak pomalu, že na mě dopadl pocit bezmoci. Představa, že by už takhle zůstal - s chutí do jídla, ale zato neschopný bez opory ujít víc než metr, metr a půl, problémy s venčením... Do toho byl Pavlík už druhý den nemocný, a to tak, že hodně - horečka, bolení v krku... Celý večer jsem brečela, nešlo to zastavit. Muffy zase udělal malý pokrok, lehl si na druhý bok...
Uprostřed noci se Muffy začal dožadovat venčení, takže jsem ho vynesla, a tam s velkou námahou, funěním a podklesávajícima nožičkama se konečně vyprázdnil. Ráno se pak začal aktivně rozhlížet po okolí, měl snahu kousek sám popojít, doma už celkem zdatně pajdal po koberci za miskou. Večer jsme byli znovu na kontrole. Konečně mu vytáhli kanylu z nohy (představte si, jaké to pro mě muselo být - mám hrůzu z jehel a můj milovaný Hušenka měl jednu jehlu kolik dní v noze!) a paní doktorka zkusila, jak to je s tím chozením. Když viděla, jak ťape a já ho při tom přidržuju rukou pod břichem, jak si sednul, ale okamžitě se opřel o mě, tak prohlásila, že ho nemám tolik jistit. Prý když ucítí, že ho držím, tak se hned přestane snažit. Pravda, pravda. Takže hned po návratu domů jsem Muffymu oblekla postroj a vynesla ho na chodník. No, pár kroků udělal, ale žádná sláva.
Přišlo pondělí, s ním nový týden a nový začátek. Ranní procházka proběhla v postroji a na tom kraťučkém vodítku, kterým se pes přivazuje v autě. Chodili jsem sem a tam po trávě, Muffy se docela držel, i když občas musel popoběhnout do strany, aby tam nespadnul. Dokonce mě zatáhnul k sloupu, který chvilu obcházel a pak se u něho pokusil zvednout nožičku! Solidárně jsem ho podepřela a měla jsem takovou radost, jako už dlouho ne. Asi za dvě hodiny jsem s ním šla ven znovu, protože při rehabilitaci je samozřejmě nejlepší dávkovat cvičení po trochách a co nejčastěji. Tentokrát jsme zkusili chůzi po cestičce rovně vpřed, což se ukázalo jako ideální začátek, protože když Muffy nabral rychlost, byl jeho pohyb podstatně jistější. Od tohoto dne už venčení z Muffyho strany probíhalo normálně, začal zase značkovat jako každý pořádný pes.
Další den ráno jsme přepnuli na propínací vodítko, protože chodit na půlmetrovém popruhu se ukázalo jako nadále nesnesitelné. Propínací vodítko bylo na nejkratší délku, a tak Muffy posiloval všechny končetiny neustálým taháním na všechny možné strany. Ano, začal zabírat Prednison a jeho podpora organismu, takže Muffy byl neobvykle čilý. Večer, když s ním šel Pavlík sám, se vrátili s vodítkem rozepnutým na plnou délku, protože Pavlíkovi došla trpělivost.
V této fázi - postroj, vodítko cca 2,5 m - jsem se ovšem rozhodla zvolnit, abychom náhodou něco neuspěchali, protože jak se ukázalo, Muffy byl v krizových situacích poměrně zbrklý. Prudký svah? Seběhnout! Ohnutá větev? Přeskočit! Něco zajímavě vonícího? Zapíchnou se čumákem do země, protože to nožičky neubrzdily! Veškerý pohyb zvládnul sám, ale někdy to chtělo trochu křiku, aby se zabrzdil a šel na to na těch roztřesených nožičkách pomalu.
Doma byl trochu problém to, že máme všude plovoucí podlahy a dlažbu, takže to milému Muffymu prostě klouzalo. Otřepat se nezvládal ani na koberci a občas mu při normální chůzi podjela nějaká ta nožička. Naskládali jsme malé koberečky tak, aby měl aspoň nějaký jistý prostor a my mohli být chvilku v klidu.
Ve čtvrtek následovala kontrola na veterině. Paní doktorka Muffyho důkladně proklepala, vyzkoušela reflexy na nožičkách, na zádech, na očích, jestli něco udělá, když ho zvedne. Všechno fungovalo, jak má, jenom levá zadní tlapka se mu nechtěla spravovat dost rychle. No bóže, jestli má línou jenom jednu nohu, je na tom pořád líp než já. Taky jsme začali snižovat dávku Prednisonu, protože je to kortikoid a nedá se vysadit najednou.
Ještě ten den jsme jeli do Zlína, protože jsem chtěla stihnout poslední cvičák před Vánoci. Naši viděli Muffyho poprvé od mrtvice. Maminka byla špatná z toho, že má hlavičku mírně nakloněnou doprava, což mi přišlo jako naprosto banální vada v porovnání s tím stavem, který byl před týdnem. Naši dostali instrukce, jak dávat léky a že Muffy nesmí chodit po schodech, a já s Pavlíkem jsme odjeli zase do Brna, abychom sehnali nějaké dárky na ty Vánoce. Pro Muffyho jsme si přijeli až večer před Štědrým dnem. Po Vánocích jsme přepnuli z postroje na obojek a z vodítka na osmimetrovou flexu, což Muffy přivítal (my konec konců taky, lítat za ním do každého křoví nebyla kdovíjaká slast).
CO DĚLAT
Mrtvice se pozná podle nystagmu, což je těkavý pohyb očí. Pokud to na pejskovi zpozorujete, je nejprve nutné ho zajistit, aby si nemohl ublížit, protože bude mít problémy s pohybem. Takže takového pejska uložte na místo, kde bude mít klid, odkud nemůže spadnout, kde si nemůže rozbít hlavu o nábytek. Je velmi vhodné ztlumit světlo - zatáhnout žaluzie, aby v místnosti bylo přítmí. Poté volejte na veterinu, sežeňte si tam odvoz a pejska tam co nejrychleji dopravte. Dostane nějaké injekce a infuzi, ale záleží hlavně na něm, jak se s tím popere, a vy mu musíte pomoct, jak to jenom půjde. Jestli se vrátí do původního stavu záleží na velikosti poškození mozku, na věku a zdraví pejska. Rehabilitace je náročná hlavně na nervy, protože je nutné pejska hlídat, a nikdo nemůže zaručit, že nezůstanou trvalé následky. Přesto je právě můj Muffy příkladem toho, že nesmíte házet flintu do žita.
Když jsme dorazili na veterinu (o třičtvrtě na pět, asi hodinu a půl od prvních příznaků), stačil paní doktorce jediný pohled na jeho oči, aby poznala, že se jedná o mozkovou mrtvici. Okamžitě mu píchla nějakou povzbuzující injekci a zavedla do nohy kanylu, kam mu napojila infuzi. Potom zkontrolovala, jestli má cit v různých částech těla. Asi dvě hodiny jsme s Pavlíkem seděli na veterině vedle Muffyho a hlídali, jestli kapačka kape. Paní doktorka nám řekla, že se vlastně nedá udělat nic jiného, na mrtvici žádný lék neexistuje, takže je třeba podpořit organismus a doufat, že se s tím vypořádá co nejlépe. Potom nás poslali domů, protože Muffy byl stabilizovaný. Dostali jsme přikázané, že musí být v klidu, v teple a nejlépe v přítmí.
Když jsme se vrátili z veteriny, Muffy stále ležel na pelíšku, na kterém jsme ho vezli. Hýbal jenom očima, ale když jsem mu zkusila nabídnout drobek z bábovky, velmi ochotně si jej vzal. Chuť do jídla je vždycky dobré znamení! V noci jsem skoro nespala, otočila jsem se v posteli tak, abych měla hlavu u Muffyho (pelíšek má u noh postele), a kdykoli se pohnul, vyskočila jsem, co se děje. Pít nechtěl, ale to je u něho normální.
Ráno jsme mu dali lék, který bere na srdíčko, zabalený do taveného sýra, což mu udělalo radost a bez problémů ho zblajznul. Pak dostal trochu dětské výživy (maso se zeleninou) k jídlu. Potom mi Pavlík pomohl mu do kanyly v noze připojit hadičku od infuze a podle instrukcí jsme ráno zase kapali. Kolem poledne jsem volala na veterinu, že jsme zvládli nakapat, ale že se od včerejška nevyčůral. Několikrát jsem ho vynesla ven na trávu, držela ho v sedu, ale vlastně se vyčůral, až když jsem ho donesla zpátky a on to už nevydržel. Nevadí, hlavně že to bylo venku.
Odpoledne jsme zase jeli na veterinu, kde ho paní doktorka zkontrolovala a nakapali jsme mu část večerní dávky tekutin. Dostali jsme Prednison, který jsme mu měli dát večer doma, a dokapat kapačku. Muffymu stále těkaly oči. Hlavu měl silně nakloněnou na pravou stranu, odmítal se převalit na druhý bok. Několikrát za den se stalo, že z ničeho nic doslova odletěl z pelíšku. Pokládala jsem to za epileptické záchvaty, které může mrtvice dočasně vyvolat.
Třetí den jsme měli zůstat doma, takže jsme ráno a večer nakapali tekutiny, dali léky, asi patnáctkrát za den jsem ho vynesla ven (vyčůral se tak dvakrát), neustále jsem na něm měla položenou ruku, kdyby se pohnul, abych věděla. Ráno se dokonce sám podrbal zadní nohou za uchem, takže nám ukázal, že o cit v nohách rozhodně nepřišel. To už byl schopný se udržet v sedě sám a venku většinu času větřil, což mě přivádělo k šílenství. Já jsem tě sem přinesla, aby ses vyčůral, ne abys tu deset minut větřil a nic! Tentokrát mi začínalo dělat starosti, že od úterka nevyprázdnil střeva, přestože sežral všecko, co jsme mu předložili (ponejvíc výše zmíněnou dětskou výživu).
Následujícího dne jsme začali masírovat bříško, protože střeva stále nic. Vycházela jsem s teorie, že když tak pomáhá s peristaltikou fena-matka novorozeným štěňatům, mohlo by to fungovat i na Muffyho. Zkusili jsme s ním chodit, vždycky pár kroků k misce, trochu se nažral, a zase pár kroků zpátky. Toho dne si taky Pavlík všimnul, že u Muffyho dochází k těm „záchvatům“ tehdy, když otočí hlavu vpravo nahoru. Když jsme to večer přednesli paní doktorce, řekla nám, že to bude nejspíš kinetóza, tedy pohybová nevolnost. Prostě když se otočí vpravo nahoru, udělá se mu špatně. Vzala se mu krev, aby se udělal rozbor, jestli nejsou nějak vážně zasaženy vnitřní orgány. Taky jsme přestali s infuzemi a já jsem hlídala, jestli dost pije (na jeho váhu 9,5 kg to vychází cca 500 ml za den). Samozřejmě, že jsem musela vodu přilívat do jídla, protože aby se Muffy napil - dobrovolně! - to by muselo být něco. Taky se už zlepšily oči, těkání pomalu vymizelo.
Odpoledne jsem volala na veterinu ohledně výsledku krevních testů, a řekli mi, že je všechno v normě. Tři hodnoty má ale u horní hranice: bílé krvinky (ty můžou značit probíhající zánět v těle), bilirubin a ALT (obojí se týká jater). Bylo nám doporučeno, až se z toho vylíže, udělat testy znovu, jestli se to spravilo samo, nebo případně to začít léčit.
V sobotu jsem se zhroutila. Pes po mrtvici, zlepšení velmi nepatrné, přestože tam bylo, ale šlo to tak pomalu, že na mě dopadl pocit bezmoci. Představa, že by už takhle zůstal - s chutí do jídla, ale zato neschopný bez opory ujít víc než metr, metr a půl, problémy s venčením... Do toho byl Pavlík už druhý den nemocný, a to tak, že hodně - horečka, bolení v krku... Celý večer jsem brečela, nešlo to zastavit. Muffy zase udělal malý pokrok, lehl si na druhý bok...
Uprostřed noci se Muffy začal dožadovat venčení, takže jsem ho vynesla, a tam s velkou námahou, funěním a podklesávajícima nožičkama se konečně vyprázdnil. Ráno se pak začal aktivně rozhlížet po okolí, měl snahu kousek sám popojít, doma už celkem zdatně pajdal po koberci za miskou. Večer jsme byli znovu na kontrole. Konečně mu vytáhli kanylu z nohy (představte si, jaké to pro mě muselo být - mám hrůzu z jehel a můj milovaný Hušenka měl jednu jehlu kolik dní v noze!) a paní doktorka zkusila, jak to je s tím chozením. Když viděla, jak ťape a já ho při tom přidržuju rukou pod břichem, jak si sednul, ale okamžitě se opřel o mě, tak prohlásila, že ho nemám tolik jistit. Prý když ucítí, že ho držím, tak se hned přestane snažit. Pravda, pravda. Takže hned po návratu domů jsem Muffymu oblekla postroj a vynesla ho na chodník. No, pár kroků udělal, ale žádná sláva.
Přišlo pondělí, s ním nový týden a nový začátek. Ranní procházka proběhla v postroji a na tom kraťučkém vodítku, kterým se pes přivazuje v autě. Chodili jsem sem a tam po trávě, Muffy se docela držel, i když občas musel popoběhnout do strany, aby tam nespadnul. Dokonce mě zatáhnul k sloupu, který chvilu obcházel a pak se u něho pokusil zvednout nožičku! Solidárně jsem ho podepřela a měla jsem takovou radost, jako už dlouho ne. Asi za dvě hodiny jsem s ním šla ven znovu, protože při rehabilitaci je samozřejmě nejlepší dávkovat cvičení po trochách a co nejčastěji. Tentokrát jsme zkusili chůzi po cestičce rovně vpřed, což se ukázalo jako ideální začátek, protože když Muffy nabral rychlost, byl jeho pohyb podstatně jistější. Od tohoto dne už venčení z Muffyho strany probíhalo normálně, začal zase značkovat jako každý pořádný pes.
Další den ráno jsme přepnuli na propínací vodítko, protože chodit na půlmetrovém popruhu se ukázalo jako nadále nesnesitelné. Propínací vodítko bylo na nejkratší délku, a tak Muffy posiloval všechny končetiny neustálým taháním na všechny možné strany. Ano, začal zabírat Prednison a jeho podpora organismu, takže Muffy byl neobvykle čilý. Večer, když s ním šel Pavlík sám, se vrátili s vodítkem rozepnutým na plnou délku, protože Pavlíkovi došla trpělivost.
V této fázi - postroj, vodítko cca 2,5 m - jsem se ovšem rozhodla zvolnit, abychom náhodou něco neuspěchali, protože jak se ukázalo, Muffy byl v krizových situacích poměrně zbrklý. Prudký svah? Seběhnout! Ohnutá větev? Přeskočit! Něco zajímavě vonícího? Zapíchnou se čumákem do země, protože to nožičky neubrzdily! Veškerý pohyb zvládnul sám, ale někdy to chtělo trochu křiku, aby se zabrzdil a šel na to na těch roztřesených nožičkách pomalu.
Doma byl trochu problém to, že máme všude plovoucí podlahy a dlažbu, takže to milému Muffymu prostě klouzalo. Otřepat se nezvládal ani na koberci a občas mu při normální chůzi podjela nějaká ta nožička. Naskládali jsme malé koberečky tak, aby měl aspoň nějaký jistý prostor a my mohli být chvilku v klidu.
Ve čtvrtek následovala kontrola na veterině. Paní doktorka Muffyho důkladně proklepala, vyzkoušela reflexy na nožičkách, na zádech, na očích, jestli něco udělá, když ho zvedne. Všechno fungovalo, jak má, jenom levá zadní tlapka se mu nechtěla spravovat dost rychle. No bóže, jestli má línou jenom jednu nohu, je na tom pořád líp než já. Taky jsme začali snižovat dávku Prednisonu, protože je to kortikoid a nedá se vysadit najednou.
Ještě ten den jsme jeli do Zlína, protože jsem chtěla stihnout poslední cvičák před Vánoci. Naši viděli Muffyho poprvé od mrtvice. Maminka byla špatná z toho, že má hlavičku mírně nakloněnou doprava, což mi přišlo jako naprosto banální vada v porovnání s tím stavem, který byl před týdnem. Naši dostali instrukce, jak dávat léky a že Muffy nesmí chodit po schodech, a já s Pavlíkem jsme odjeli zase do Brna, abychom sehnali nějaké dárky na ty Vánoce. Pro Muffyho jsme si přijeli až večer před Štědrým dnem. Po Vánocích jsme přepnuli z postroje na obojek a z vodítka na osmimetrovou flexu, což Muffy přivítal (my konec konců taky, lítat za ním do každého křoví nebyla kdovíjaká slast).
CO DĚLAT
Mrtvice se pozná podle nystagmu, což je těkavý pohyb očí. Pokud to na pejskovi zpozorujete, je nejprve nutné ho zajistit, aby si nemohl ublížit, protože bude mít problémy s pohybem. Takže takového pejska uložte na místo, kde bude mít klid, odkud nemůže spadnout, kde si nemůže rozbít hlavu o nábytek. Je velmi vhodné ztlumit světlo - zatáhnout žaluzie, aby v místnosti bylo přítmí. Poté volejte na veterinu, sežeňte si tam odvoz a pejska tam co nejrychleji dopravte. Dostane nějaké injekce a infuzi, ale záleží hlavně na něm, jak se s tím popere, a vy mu musíte pomoct, jak to jenom půjde. Jestli se vrátí do původního stavu záleží na velikosti poškození mozku, na věku a zdraví pejska. Rehabilitace je náročná hlavně na nervy, protože je nutné pejska hlídat, a nikdo nemůže zaručit, že nezůstanou trvalé následky. Přesto je právě můj Muffy příkladem toho, že nesmíte házet flintu do žita.